Sdílejte tuto stránku na Facebooku Sdílejte tuto stránku na Facebooku Sledujte naše videa na YouTube ZOO Plzeň na TripAdvisor
Vyberte si jazyk
Česky English Deutsch Française По-ру́сски
Zapnout zvuk

ÚVODNÍ STRANA - NOVINKY - NOVINKY - EXPEDICE UGANDA 2016

Expedice Uganda 2016

EXPEDICE UGANDA 2016

Dlouho připravovaná cesta je za námi a já bych se s vámi ráda podělila o několik zásadních zážitků a poznatků z této daleké země.

Na počátku listopadu 2016 jsme odletěli, společně s fotografem Petrem Piskačem a dalším členem expedice Pavlem Šestákem, do země, kterou jsem doposud znala jen z knih a dokumentárních filmů. Země plná volně pobíhající zvěře, země tepla a slunce, čaje a kávy. Tak mi ji televize přiblížila. Ovšem realita byla, a je, jiná. Člověk si může plánovat, může připravovat, může spekulovat, avšak nikdy si nemůže být ničím jistý. Naše cesta započala v Kampale, hlavním městě Ugandy. Místo, které je přelidněné, plné motorek, místo, kde čas neznamená nic, pro mě bylo prvním šokem. Náš průvodce Banet, jež pochází přímo z Ugandy, se našemu výrazu často jen smál. Pro Evropany je město, kde jedete autem 10 km zhruba 2,5 hodiny, k nepochopení. Vydali jsme se do prvního z několika národních parků, jež jsme měli v plánu navštívit. Záchranná stanice nosorožců je oázou klidu, jak nám bylo s úsměvem řečeno, kde bezpečnost zajišťují zkušení ochránci, co bez samopalu neudělají krok a každého pytláka bez milosti zastřelí. Ovšem vidět nosorožčí mámu jak kojí své mládě pár desítek metrů od vás je tak vzrušující, že na všechno kolem okamžitě zapomenete a chcete si ten obrázek uchovat živý co nejdéle. Musím říci, že ve všech parcích se nám skutečně skvěle věnovali. Každý z našich průvodců / domluvený několik měsíců předem / byl ochota sama. Vždy nám dali možnost pro fotografování, byli trpěliví a dokonale se přizpůsobovali našim vrtochům. Popojet deset metrů dopředu kvůli záběru na ležícího buvola v bahně, stop – když probíhalo stádo zeber, couvat, když se za autem objevil v trávě varan. Samozřejmě, že cesta nebyla jen o focení zvířat na safari. Nejednou se nám porouchalo auto, nejednou naše těla plakala, když hrbolaté cesty nehodlaly ani po šesti hodinách přejít v normální silnici. Nejednou jsem zaplakala já sama, když jsem viděla bídu, špínu a určitou bezprizornost místních dětí.

Také musím zmínit návštěvu nemocnice, zhruba 60 km od Kampaly, kterou zde postavila česká Charita Praha. Nemocnice velmi moderní, kde fungují mimo černých lékařů i ti bílí.

Místo, které se soustředí na rizikové porody, léčbu dětí s malárií a také místo, kde nacházejí útěchu lidé trpící běžnými nemocemi stáří. Všichni zde jsou neuvěřitelně milí a pohostinní.

Ano, viděla jsem safari. Viděla jsem zvířata, která dokáží žít v souladu s ochránci i turisty, kteří se chovají adekvátně. Viděla jsem zelenou barvu v tolika úchvatných odstínech, že mě to fascinovalo. Také jsem viděla lidi jíst ze země, žebrat a pást své vlastní děti na ulici. Zažila jsem místa, kde švábi byli součástí pokoje pro hosty a záchodem byla díra do země za dveřmi s nápisem DÁMY. Zažila jsem nejkrásnější západ i východ slunce ze všech míst, kde jsem kdy byla. Vyzkoušela jsem si být skutečným cizincem, kterého se děti bojí, protože má bílou pleť.

Byla to náročná expedice plná vzrušení, chvil úsměvných i k breku. Výprava, kdy bolestně chybí ti blízcí a i když se člověk dokáže do Ariky zamilovat na první pohled, doma je doma.

Pro mě osobně to přineslo otázku, zda Afrika skutečně CHCE a potřebuje naši pomoc. Afrika je Afrika a náš evropský pohled není schopen proniknout tak hluboko, aby pochopil, že většina lidí z vesnic, které jsou skryty bílým návštěvníkům, je spokojena tak, jak je. Nemají nešvary chtít víc, než mají. Jim to skutečně stačí. Pro ně je rodina nade vše. Čas je nepodstatný.

A tak snad jen: važme si toho, co skutečně máme!

Za Expedici Uganda 2016 Kateřina Misíková

   

Jeřáb Královský

DESIGN ALEXANDR VACEK

EAZA Oficiální informační server města Plzně Unie českých a slovenských zoologických zahrad Unie botanických zahrad České republiky BGCI